Léčba hypertenze u pacientů s diabetem

Číslo: 3 / 2008 (Obsah)
Rubrika: Farmakoterapeutické postupy
Obor: Diabetologie
Autoři: Doc. MUDr. Renata Cífková, CSc.
Autoři - působiště: Pracoviště preventivní kardiologie IKEM, Praha

Souhrn

Diabetes mellitus je nezávislým rizikovým faktorem kardiovaskulárních onemocnění u žen i u mužů. American Heart Association uznala již v roce 1999 vysoké riziko diabetu a prohlásila diabetiky za osoby se stejným absolutním rizikem koronární příhody jako nemocné bez diabetu s prokázanou ischemickou chorobou srdeční.

Úvod

Diabetes mellitus je nezávislým rizikovým faktorem kardiovaskulárních onemocnění u žen i u mužů. [1] American Heart Association uznala již v roce 1999 vysoké riziko diabetu a prohlásila diabetiky za osoby se stejným absolutním rizikem koronární příhody jako nemocné bez diabetu s prokázanou ischemickou chorobou srdeční. [2] Stejný přístup byl uplatněn i v našich společných doporučeních Prevence ischemické choroby srdeční v dospělém věku [3] a Prevence kardiovaskulárních onemocnění v dospělém věku. [4] Riziko je vyšší u žen, neboť přítomnost diabetu eliminuje nižší náchylnost ženy ke kardiovaskulárním chorobám. [5]

Hypertenze se vyskytuje přibližně 1,5–2krát častěji u diabetiků než u osob bez diabetu. [6] Prevalence hypertenze i diabetu se výrazně zvyšuje s věkem, neboť s věkem také stoupá podíl tukové tkáně, zejména viscerálního tuku, a u většiny osob značně klesá i fyzická aktivita. [7] Přítomnost hypertenze u diabetiků významně zvyšuje riziko kardiovaskulárních komplikací.


Obrázek č. 1

ft

Výskyt hypertenze u diabetes mellitus 1. a 2. typu

Výskyt a přirozený průběh hypertenze se výrazně liší podle typu diabetu. Diabetes mellitus 1. typu je provázen hypertenzí pouze tehdy, pokud se objeví neuropatie. [8] To znamená, že v době, kdy je diabetes 1. typu diagnostikován, je krevní tlak obvykle normální a pohybuje se v rozmezí normálních hodnot i dalších 5–10 let. Naproti tomu prevalence hypertenze u diabetiků 2. typu i v nepřítomnosti mikroalbuminurie je velmi vysoká (71 %) a výrazně stoupá až na 90 %, objeví-li se mikroalbuminurie. [9,10] Vzestup krevního tlaku u diabetiků 2. typu je ve vztahu k obezitě, snížené fyzické aktivitě a stárnutí. Velmi často se vyskytuje izolovaná systolická hypertenze. Diabetes 2. typu a hypertenze jsou také velmi často provázeny inzulinovou rezistencí (syndrom X, jehož součástí je dále dyslipidemie a obezita). [11]

Současný výskyt hypertenze a diabetu (1. i 2. typu) významně zvyšuje riziko cévních mozkových příhod, ICHS, srdečního selhání a ischemické choroby dolních končetin, a v důsledku toho i riziko úmrtí. [8,12] Mikroalbuminurie je časnou známkou renálního postižení i indikátorem zvýšeného kardiovaskulárního rizika. [13,14] Hypertenze také akceleruje rozvoj diabetické retinopatie. [15] Hodnoty krevního tlaku při léčbě významně ovlivňují prognózu diabetiků. Progresivní snižování ledvinných funkcí u diabetiků s hypertenzí, zvláště při současně přítomné proteinurii, může být zpomaleno léčbou hypertenze. Inhibitory ACE zpomalily snižování renálních funkcí a riziko dialýzy u normotenzních pacientů s diabetem 1. typu a s proteinurií. [16] Léčba inhibitory ACE u normotenzních diabetiků 1. typu dokázala zpomalit i progresi retinopatie. [17]

Většina diabetiků umírá v důsledku makrovaskulárních komplikací a nepřítomnost hypertenze je spojena s lepším dlouhodobým přežíváním. [18]

Léčebné cíle

Základním cílem léčby hypertenze je snížení kardiovaskulární morbidity a mortality. To vyžaduje kromě snížení krevního tlaku i intenzivní ovlivnění všech reverzibilních rizikových faktorů, jako je kouření, dyslipidemie a diabetes, a odpovídající léčbu v případě poškození cílových orgánů nebo přítomnosti manifestních kardiovaskulárních či renálních onemocnění. Současná doporučení Evropské společnosti pro hypertenzi a Evropské kardiologické společnosti pro léčbu arteriální hypertenze [19] uvádějí při stanovení celkového kardiovaskulárního rizika diabetes jako samostatné kritérium, jehož přítomnost je spojena s vysokým kardiovaskulárním rizikem, a to již v rozmezí hodnot vysokého normálního krevního tlaku (130–139/85–89 mm Hg).

Agresivní snížení krevního tlaku má u diabetiků zásadní význam. Studie HOT nalezla u diabetiků s cílovým diastolickým tlakem < 80 mm Hg poloviční výskyt velkých kardiovaskulárních příhod ve srovnání se skupinou s cílovým diastolickým krevním tlakem < 90 mm Hg (obrázek 1). [20] Tento nález je i v souladu se studií UKPDS, která rovněž prokázala menší výskyt makro- i mikrovaskulárních komplikací u diabetiků s agresivněji léčenou hypertenzí. [21] Studie UKPDS také prokázala, že diabetici mají větší prospěch z léčby hypertenze než z ovlivňování glykemie. [22] Poslední americká [23] a evropská doporučení [19] se shodují v cílových hodnotách krevního tlaku pro diabetiky < 130/80 mm Hg. U pacientů s proteinurií > 1 g/den je žádoucí dosažení hodnot ještě nižších.

Nefarmakologická léčba

Základem léčby hypertenze při diabetu jsou režimová opatření, která lze doporučit všem diabetikům 2. typu bez ohledu na výši krevního tlaku. Důsledně prováděná režimová opatření mohou vést k normalizaci hodnot krevního tlaku u diabetiků s vysokým normálním tlakem (STK 130–139 nebo DTK 85–89 mm Hg) nebo s hypertenzí 1. stupně (STK 140–159 nebo DTK 90–99 mm Hg). U pacientů léčených antihypertenzivy režimová opatření přispívají k lepší kontrole hypertenze, event. ke snížení dávek či počtu podávaných antihypertenziv.

Redukce hmotnosti účinně snižuje krevní tlak, zlepšuje kompenzaci diabetu a úpravu dyslipidemie. I menší hmotnostní úbytek (4–8 kg) příznivě ovlivňuje krevní tlak a zlepšuje metabolické parametry. Pokud se týká výživových doporučení, strava by měla obsahovat méně než 30 % celkové kalorické hodnoty ve formě tuků, dostatek komplexních sacharidů, snížený obsah soli (< 5 g/den) a dostatek ovoce a zeleniny. Množství alkoholu by nemělo přesahovat 30 g u mužů a 20 g u žen za den.

Pacientům se sedavým způsobem života by měla být doporučena pravidelná aerobní fyzická aktivita (např. chůze, jogging, plavání) 3–4krát týdně po dobu 30–45 minut. I poměrně nízký stupeň fyzické aktivity může snížit systolický krevní tlak o 4–8 mm Hg.

Pacientům s hypertenzí a diabetem je třeba důrazně doporučit, aby nekouřili!


Obrázek č. 2

ft

Farmakoterapie

Kdy zahájit farmakologickou léčbu?

Evropská doporučení pro léčbu hypertenze [19] doporučují zahájit farmakologickou léčbu u diabetiků s vysokým normálním tlakem (STK 130–139 nebo DTK 85–89 mm Hg).

Která antihypertenziva použít?

Naprostá většina diabetiků s hypertenzí potřebuje k dosažení cílových hodnot TK kombinaci antihypertenziv, je možno použít všechny účinné a dobře snášené látky. U diabetiků 2. typu s vysokým normálním tlakem (130–139/85–89 mm Hg), u kterých je někdy možné dosáhnout cílových hodnot pouze monoterapií, je doporučeno zahájit farmakologickou léčbu blokádou systému renin--angiotenzin.

Ve farmakoterapii hypertenze užíváme následující skupiny antihypertenziv: diuretika, β-blokátory, inhibitory ACE, dlouhodobě působící blokátory kalciových kanálů, antagonisty receptorů angiotenzinu II (AT1-blokátory), α-blokátory, centrálně působící látky a antihypertenziva s přímým vazodilatačním účinkem (přímé vazodilatátory). Důkazy o snížení kardiovaskulární morbidity a mortality byly dosud získány pro prvních pět uvedených skupin antihypertenziv.

Některé velké klinické studie [24,25] a metaanalýzy [26] ukázaly, že β-blokátory jsou méně úspěšné v zabránění cévním mozkovým příhodám. Byl prokázán přínos podávání β-blokátorů u pacientů s anginou pectoris, srdečním selháním, infarktem myokardu a závažnými komplikacemi souvisejícími s hypertenzí. β-blokátory zhoršují inzulinovou senzitivitu a sekreci inzulinu, zvláště v kombinaci s diuretiky. β-blokátory zůstávají základem léčby u pacientů po infarktu myokardu a s anginou pectoris. Pacienti se srdečním selháním mají být léčeni β-blokátory ověřenými ve velkých klinických studiích, v současné době jsou k dispozici údaje pro carvedilol, bisoprolol, metoprolol ZOK a nebivolol.

Studie UKPDS (UK Prospective Diabetes Study) [21] prokázala, že z hlediska prevence mikro- i makrovaskulárních komplikací je pro pacienta důležitější účinná léčba krevního tlaku než kompenzace diabetu. Nebyl nalezen rozdíl ve výskytu cévních komplikací u diabetiků 2. typu léčených β-blokátory ve srovnání se skupinou léčenou captoprilem.

Význam blokády systému renin-angiotenzin-aldosteron

Nefroprotektivita u diabetiků 2. typu byla nejprve prokázána pro inhibitory ACE, [27] blokátory kalciových kanálů [28] nebo jejich kombinaci. [29] V posledních letech byla prokázána i nefroprotektivita losartanu, [30] irbesartanu [31,32] a valsartanu. [33] Nález mikroalbuminurie je indikací k zahájení antihypertenzní léčby bez ohledu na hodnoty krevního tlaku. Je doporučeno zahájit léčbu lékem blokujícím systém renin- -angiotenzin. [19]

Studie HOPE (Heart Outcomes Prevention Evaluation Study) [27] prokázala výrazný přínos léčby ramiprilem u diabetiků.

Ravidova studie [34] ukázala, že diabetici s proteinurií mají i při normálních hodnotách krevního tlaku výrazný prospěch z dlouhodobé léčby enalaprilem.

Blokáda systému renin-angiotenzin-aldosteron má zásadní význam v léčbě hypertenze u diabetiků se zvlášť vysokým kardiovaskulárním rizikem. [35-37] Ve studii LIFE (Losartan Intervention For Endpoint reduction), která zahrnula hypertoniky s hypertrofií levé komory, byla u podskupiny diabetiků prokázána větší účinnost losartanu (ve srovnání s atenololem) na snížení kardiovaskulární morbidity a mortality. [38] Výsledky studie BENEDICT (Bergamo Nephrologic Diabetic Complications Trial) [39] dokládají větší účinnost inhibitoru ACE než blokátoru kalciových kanálů v prevenci nebo zpomalení progrese mikroalbuminurie u hypertoniků s diabetem.


Obrázek č. 3

ft

Byla publikována řada studií, v nichž byla zjištěna nižší incidence diabetu u hypertoniků léčených novějšími antihypertenzivy (nejčastěji inhibitory ACE nebo AT1-blokátory, event. blokátory kalciových kanálů) ve srovnání s placebem nebo s konvenční léčbou, nejčastěji představovanou diuretiky nebo β-blokátory, popřípadě v kombinaci (tabulka 1). [40]

Kombinace antihypertenziv

Většina diabetiků potřebuje k dosažení cílové hodnoty krevního tlaku méně než 130/80 mm Hg kombinaci antihypertenziv. Pokud jsou v kombinaci použity menší dávky dvou léků, je menší pravděpodobnost nežádoucích účinků. Lze použít všechny účinné a dobře snášené léky. Inhibitory ACE nebo AT1-blokátory by měly být u diabetiků vždy zvažovány jako součást kombinace antihypertenziv. Praktický návod pro kombinaci antihypertenziv je uveden na obrázku 2.

Nedávno publikovaná studie ADVANCE (Action in Diabetes and Vascular diseases: Preterax and Diamicron MR Controlled Evaluation)41 prokázala, že rutinní podání fixní kombinace perindoprilu (2–4 mg denně) a indapamidu (0,625–1,25 mg denně) diabetikům 2. typu snižuje riziko úmrtí a mikro- i makrovaskulárních komplikací o 9 %. Rozdíly v krevním tlaku mezi aktivně léčenou a placebovou skupinou činily 5,4/2,2 mm Hg.

Diuretika

Podávání malých dávek thiazidových diuretik (tj. 12,5–25 mg hydrochlorothiazidu či chlortalidonu) je spojeno pouze s určitým malým rizikem metabolických odchylek (zásah do metabolismu glycidů, lipidů, hypokalemie, hypomagnezemie). Studie SHEP (Systolic Hypertension in the Elderly Program) prokázala, že diabetici s izolovanou systolickou hypertenzí léčení chlortalidonem (v dávce 12,5–25 mg denně) měli dokonce větší prospěch z léčby než hypertonici bez diabetu.42 V neposlední řadě thiazidová diuretika výrazně potencují účinek inhibitorů ACE.

Nethiazidová chlorosulfamoylová diuretika (metipamid, indapamid) nezasahují do lipidového ani glycidového metabolismu a lze je rovněž s výhodou použít u diabetiků. [41]

β-blokátory

β-blokátory jsou látky s prokázanou kardioprotektivitou. Kardioselektivní β-blokátory jsou lékem volby u diabetiků s ICHS, kteří mají z této léčby dokonce větší prospěch než pacienti bez diabetu. [43,44] β-blokátory však mají určité nepříznivé metabolické účinky, mohou maskovat hypoglykemii, a u osob s ICHDK mohou zhoršit klaudikace tím, že snižují periferní průtok. β-blokátory mohou maskovat některé příznaky hypoglykemie, jako jsou palpitace, tremor a anxieta. Naproti tomu pocení, jako další symptom hypoglykemie, může být dokonce zvýrazněno. U nemocných s diabetem 2. typu se hypoglykemie vyskytuje velmi vzácně. Může se vyskytovat u některých diabetiků 1. typu. Maskování hypoglykemie je však méně časté při podávání kardioselektivních β-blokátorů.

Potenciálními nežádoucími účinky, které jsou uváděny v souvislosti s podáváním β-blokátorů, jsou inzulinová rezistence a hyperglykemie. V dříve citované studii UKPDS [21] nebyl shledán rozdíl v hodnotách HbA1c mezi atenololovou a captoprilovou větví po devíti letech sledování.

β-blokátory navozují mírné zvýšení sérové koncentrace triglyceridů a snížení koncentrace HDL-cholesterolu. [45] Tyto negativní vlastnosti jsou opět více vyjádřeny u neselektivních β-blokátorů.

Postavení β-blokátorů jako jedné z pěti základních skupin antihypertenziv pro zahajovací léčbu hypertenze se v posledních letech výrazně oslabilo. [46] Kromě výsledků studií LIFE [24] a ASCOT (Anglo-Scandinavian Cardiac Outcomes Trial) [25] k tomu přispělo i několik metaanalýz, které ukázaly, že β-blokátory nebyly schopny účinně zabránit komplikacím hypertenze, zejména cévním mozkovým příhodám. [47,48,26,49] Přes všechny tyto výhrady by β-blokátory rozhodně neměly být odpírány diabetikům s manifestní ischemickou chorobou srdeční. Mohou být kontraindikovány u některých velmi labilních diabetiků 1. typu. Podle současných evropských doporučení jsou β-blokátory indikovány u všech diabetiků s akutními koronárními syndromy. [50]

Blokátory kalciových kanálů

Blokátory kalciových kanálů jsou výhodné díky své metabolické neutralitě, v kombinaci s inhibitory ACE dokonce zlepšují inzulinovou senzitivitu. Obavy z vyšší kardiovaskulární morbidity a mortality při podávání blokátorů kalciových kanálů u diabetiků zcela rozptýlily studie Syst-Eur (Systolic Hypertension in Europe) [51] a INSIGHT (International Nifedipine GITS Study: Intervention as a Goal in Hypertensive Treatment). [28] Studie INVEST (International Verapamil-Trandolapril study) [52] prokázala, že u hypertoniků s ICHS je léčba založená na kombinaci verapamilu SR a trandolaprilu srovnatelná s léčbou kombinující atenolol a hydrochlorothiazid. V kardiovaskulární morbiditě a mortalitě se obě léčené skupiny i skupina diabetiků významně nelišily.

α-blokátory

Z metabolického hlediska jsou pro léčbu hypertenze u diabetiků velmi výhodné α-blokátory, neboť jsou buď metabolicky neutrální, nebo je jejich účinek dokonce příznivý. Postavení doxazosinu bylo silně otřeseno předčasným ukončením doxazosinové (9 067 pacientů) a chlortalidonové větve (15 268 pacientů) studie ALLHAT (Antihypertensive and Lipid-Lowering treatment to prevent Heart Attack Trial), [53] do které bylo zařazeno celkem 42 448 hypertoniků. Na základě výsledků studie ALLHAT není doxazosin doporučován v monoterapii jako antihypertenzivum první linie, rozhodně by neměl být podáván nemocným s manifestním nebo latentním srdečním selháním. I nadále je doxazosin indikován při benigní hypertrofii prostaty. Zůstává však velmi užitečným lékem v kombinaci antihypertenziv, zejména jako čtvrtý nebo pátý lék do kombinace u nemocných se závažnou nebo rezistentní hypertenzí.

Hypolipidemická a protidestičková léčba

Hlavním cílem léčby hypertenze u diabetiků je snížení kardiovaskulárních komplikací. Součástí komplexního přístupu k těmto vysoce rizikovým nemocným je protidestičková a hypolipidemická léčba. Podle našich současných doporučení pro diagnostiku a léčbu hypertenze [54] by statiny měly být podávány hypertonikům s manifestní ICHS, ICHDK, po proběhlé CMP nebo TIA a diabetikům (všem diabetikům 2. typu, diabetikům 1. typu s mikroalbuminuriií), u kterých není nefarmakologickou léčbou dosaženo cílové hodnoty celkového cholesterolu < 4,5 mmol/l a LDL-cholesterolu < 2,5 mmol/l.

Protidestičková terapie (zejména kyselinou acetylsalicylovou [ASA] v nízkých dávkách) je vhodná u pacientů s již prodělanou kardiovaskulární příhodou (pokud nemají zvýšené riziko krvácivých komplikací), neboť bylo prokázáno, že snižuje riziko cévní mozkové příhody a infarktu myokardu.

Podávání protidestičkové léčby by mělo být zvažováno u všech diabetiků 2. typu a u diabetiků 1. typu s mikroalbuminuriií. Podávání nízkých dávek ASA je u hypertoniků vhodné zahájit až po dosažení uspokojivé kontroly krevního tlaku.

Podávání ASA v nízkých dávkách se ukázalo jako prospěšné (pokles rizika infarktu myokardu je významnější než zvýšení rizika krvácení) u hypertoniků ve věku nad 50 let s již středně zvýšenou plazmatickou koncentrací kreatininu (> 115 mmol/l) nebo s vysokým celkovým kardiovaskulárním rizikem. [55]

Závěr

Pro diabetiky má zásadní význam agresivní snížení krevního tlaku. Cílová hodnota krevního tlaku je < 130/80 mm Hg, při proteinurii > 1 g za 24 hodin jsou žádoucí ještě nižší cílové hodnoty TK. Součástí komplexní terapie je intenzivní ovlivňování ostatních rizikových faktorů, zejména lipidů. Pokud se cílových hodnot krevního tlaku nedosáhne režimovými opatřeními, je indikována farmakoterapie. Většina pacientů potřebuje k dosažení cílových hodnot kombinaci antihypertenziv, jejíž součástí by měly být inhibitory ACE nebo AT1-blokátory.

Literatura

     
  1. Grundy SM, Benjamin IJ, Burke GL, et al. Diabetes and cardiovascular disease. A statement for health care professionals from the American Heart Association. Circulation 1999;100: 1134–46.  
  2.  
  3. A Joint Editorial Statement by the American Diabetes Association; the National Heart, Lung, and Blood Institute; the Juvenile Diabetes Foundation International; the National Institute of Diabetes and Digestive and Kidney Disease; and the American Heart Association. Circulation 1999;100:1132–3.  
  4.  
  5. Cífková R a spol. Prevence ischemické choroby srdeční v dospělém věku. Cor Vasa 2000;42:K225–34.  
  6.  
  7. Cífková R a spol. Prevence kardiovaskulárních onemocnění v dospělém věku. Společné doporučení českých odborných společností. Cor Vasa 2005;47(Suppl):3–14.  
  8.  
  9. Wilson PW, D’Agostino RB, Levy D, et al. Prediction of coronary heart disease using risk factor categories. Circulation 1998;97:1837–47.  
  10.  
  11. Simonson DC. Etiology and prevalence of hypertension in diabetic patients. Diabetes Care 1988;11:821–7.  
  12.  
  13. Sowers JR, Farrow SL. Treatment of elderly hypertensive patients with diabetes, renal disease and coronary heart disease. Am J Geriatr Cardiol 1996;5:57–70.  
  14.  
  15. Epstein M, Sowers JR. Diabetes mellitus and hypertension. Hypertension 1992;19:403–18.  
  16.  
  17. Hypertension in Diabetes Study (HDS): I. Prevalence of hypertension in newly presenting type 2 diabetic patients and the association with risk factors for cardiovascular and diabetic complications. J Hypertens 1993;11:309–17.
  18.  
  19. Tarnow L, Rossing P, Gall MA, et al. Prevalence of arterial hypertension in diabetic patients before and after the JNC-V. Diabetes Care 1994;17:1247–51.
  20.  
  21. Reaven GM, Lithell H, Landsberg L. Hypertension and associated metabolic abnormalities: the role of insulin resistance and the sympathoadrenal system. N Engl J Med 1996;334:374–81.
  22.  
  23. Grossman E, Messerli FH. Diabetic and hypertensive heart disease. Ann Intern Med 1996;125:304–10.
  24.  
  25. Miettinen H, Haffner SM, Lehto S, et al. Proteinuria predicts stroke and other atherosclerotic vascular disease events in nondiabetic and non-insulin-dependent diabetic subjects. Stroke 1996;27:2033–9.
  26.  
  27. Dinneen SF, Gerstein HC. The association of microalbuminuria and mortality in non-insulin-dependent diabetes mellitus. A systematic overview of the literature. Arch Intern Med 1997;157:1413–8.
  28.  
  29. Teuscher A, Schnell H, Wilson PW. Incidence of diabetic retinopathy and relationship to baseline plasma glucose and blood pressure. Diabetes Care 1988;11:246–51.
  30.  
  31. Lewis EJ, Hunsicker LG, Bain RP, et al.; Collaborative Study Group. The effect of angiotensin-converting-enzyme inhibitors on diabetic nephropathy. N Engl J Med 1993;329:1456–62.
  32.  
  33. Chaturvedi N, Sjolie AK, Stephenson JM, et al; EUCLID Study Group. Effect of lisinopril on progression of retinopathy in normotensive people with type 1 diabetes. Lancet 1998;351: 28–31.
  34.  
  35. Borch-Johnson K, Nissen R, Nerup J. Blood pressure after 40 years of insulin dependent diabetes. Nephron 1985;4:11–2.
  36.  
  37. Mancia G, De Backer G, Dominiczak A, et al, et al. 2007 Guidelines for the management of arterial hypertension. J Hypertens 2007;25:1105–87.
  38.  
  39. Hansson L, Zanchetti A, Carruthers SG, et al. Effect of intensive blood pressure lowering and low dose aspirin in patients with hypertension: principal results of the Hypertension Optimal Treatment (HOT) randomized trial. Lancet 1998;351:1755–62.
  40.  
  41. UK Prospective Diabetes Study Group. Tight blood pressure control and risk of macrovascular and microvascular complications in type 2 diabetes: UKPDS 38. Br Med J 1998;317: 703–13.
  42.  
  43. Williams B. The pharmacological treatment of hypertension in diabetes. In: Wiliams B (editor). Hypertension in diabetes. London: Martin Dunitz, 2003;pp 285–316.
  44.  
  45. Chobanian AV, Bakris GL, Black HR, et al. The Seventh Report of the Joint National Committee on Prevention, Detection, Evaluation, and Treatment of High Blood Pressure. JAMA 2003;289:2560–72.
  46.  
  47. Dahlof B, Devereux RB, Kjeldsen SE, et al; LIFE Study Group. Cardiovascular morbidity and mortality in the Losartan Intervention For Endpoint reduction in hypertension study (LIFE): a randomised trial against atenolol. Lancet 2002;359: 995–1003.
  48.  
  49. Dahlöf B, Sever P, Poulter NR, et al; ASCOT Investigators. Prevention of cardiovascular events with an antihypertensive regimen of amlodipine adding perindopril as required versus atenolol adding bendroflumethiazide as required, in the Anglo-Scandinavian Cardiac Outcomes Trial-Blood Pressure Lowering Arm (ASCOT-BPLA): a multicentre randomised controlled trial. Lancet 2005;366:895–906.
  50.  
  51. Lindholm LH, Carlberg B, Samuelsson O. Should b blockers remain first choice in the treatment of primary hypertension? A meta-analysis. Lancet 2005;366:1545–53.
  52.  
  53. The Heart Outcomes Prevention Evaluation Study Investigators. Effects of an angiotensin-converting-enzyme inhibitor, ramipril, on cardiovascular events in high-risk patients. N Engl J Med 2000;342:145–53.
  54.  
  55. Brown MJ, Palmer CR, Castaigne A, et al. Morbidity and mortality in patients randomised to double blind treatment with a long acting calcium channel blocker or diuretic in the International Nifedipine GITS Study: Intervention as a goal in Hypertension Treatment (INSIGHT). Lancet 2000;356:366–72.
  56.  
  57. Bakris GL, Weir MR, DeQuattro V, et al. Effects of an ACE inhibitor/calcium antagonist combination on proteinuria in diabetic nephropathy. Kidney Int 1998;54:1283–9.
  58.  
  59. Brenner BM, Cooper ME, de Zeeuw D, et al. Effects of losartan on renal and cardiovascular outcomes in patients with type 2 diabetes and nephropathy. N Engl J Med 2001; 345:861–9.
  60.  
  61. Lewis EJ, Hunsicker LG, Clarke WR, et al. Renoprotective effect of the angiotensin-receptor antagonist irbesartan in patients with nephropathy due to type 2 diabetes. N Engl J Med 2001;345:851–60.
  62.  
  63. Parving HH, Lehnert H, Bröchner-Mortensen J, et al. The effect of irbesartan on the development of diabetic nephropathy in patients with type 2 diabetes. N Engl J Med 2001;345:870–8.
  64.  
  65. Viberti G, Wheeldon NM. MicroAlbuminuria Reduction With VALsartan (MARVAL) Study Investigators. Microalbuminuria reduction with valsartan in patients with type 2 diabetes mellitus: a blood pressure independent effect. Circulation 2002;106:643–5.
  66.  
  67. Ravid M, Land R, Rachmanini R, et al. Long term renoprotective effect of angiotensin-converting enzyme inhibition in non- -insulin-dependent diabetes mellitus: a 7-year follow-up study. Arch Intern Med 1996;156:286–9.
  68.  
  69. Estacio RO, Jeffers BW, Hiatt WR, et al. The effect of nisoldipine as compared with enalapril on cardiovascular outcomes in patients with non-insulin-dependent diabetes and hypertension. N Engl J Med 1998;338:645–52.
  70.  
  71. Tatti P, Pahor M, Byington RP, et al. Outcome results of the Fosinopril versus Amlodipine Cardiovascular Events Randomized Trial (FACET) in patients with hypertension and NIDDM. Diabetes Care 1998;21:597–603.
  72.  
  73. Niskanen L, Hedner T, Hansson L, et al. Reduced cardiovascular morbidity and mortality in hypertensive diabetic patients on first line therapy with an ACE inhibitor compared with a diuretic/beta-blocker based treatment regimen: a subanalysis of the Captopril Prevention Project. Diabetes Care 2001; 24:2091–6.
  74.  
  75. Lindholm LH, Ibsen H, Dahlöf B, et al. Cardiovascular morbidity and mortality in patients with diabetes in the Losartan Intervention For Endpoint reduction in hypertension study (LIFE): a randomised trial against atenolol. Lancet 2002; 359:1004–10.
  76.  
  77. Ruggenenti P, Fassi A, Ilieva AP, et al; Brusegan Bergamo Nephrologic Diabetes Complication Trial (BENEDICT) Investigators. Preventing microalbuminuria in type 2 diabetes. N Engl J Med 2004;351:1941–51.
  78.  
  79. Nilsson P, Cífková R, Kjeldsen SE, et al. European Society of Hypertension Scientific Newsletter: update on hypertension management: prevention of type 2 diabetes mellitus with antihypertensive drugs. J Hypertens 2006;24:2478–82.
  80.  
  81. ADVANCE Collaborative Group. Effects of a fixed combination of perindopril and indapamide on macrovascular and microvascular outcomes in patients with type 2 diabetes mellitus (the ADVANCE trial): a randomised controlled trial. Lancet 2007;370:829–40.
  82.  
  83. Curb JD, Pressel SL, Cutler JA, et al. Effect of diuretic based antihypertensive treatment on cardiovascular disease risk in older diabetic patients with isolated systolic hypertension. JAMA 1996;276:1886–92.
  84.  
  85. Gundersen T, Kuekshus J. Timolol treatment after myocardial infarction in diabetic patients. Diabetes Care 1983;6:285–90.
  86.  
  87. Kjekhus J, Gilpin E, Blackey AR, et al. Diabetic patients and betablockers after acute myocardial infarction. Eur Heart J 1990;11:43–50.
  88.  
  89. Kasiske BL, Ma JZ, Kalil RS, et al. Effects of antihypertensive therapy on serum lipids. Ann Intern Med 1995;122:133–41.
  90.  
  91. Essential hypertension: managing adult patients in primary care. http:www.niveco.org.uk/G034guidance
  92.  
  93. Messerli FH, Grossman F, Goldbourt U. Are beta-blockers efficacious as first-line therapy for hypertension in the elderly? A systematic review. JAMA 1998;278:1903–7.
  94.  
  95. Carlberg B, Samuelsson G, Lindholm LH. Atenolol in hypertension. Is it a wise choice? Lancet 2004;364:1684–9.
  96.  
  97. Khan N, McAlister F. Re-examining the efficacy of b-blockers for the treatment of hypertension: a meta-analysis. CMAJ 2006;174:1737–42.
  98.  
  99. Rydén L, Standl E, Bartnik M, et al. Guidelines on diabetes, pre-diabetes, and cardiovascular diseases: executive summary: The Task Force on Diabetes and Cardiovascular Disease of the European Society of Cardiology (ESC) and of the European Association for the Study of Diabetes (EASD). Eur Heart J 2007;28:88–136.
  100.  
  101. Tuomilehto J, Rastenyte D, Birkenhäger WH, et al. Effect of calcium-channel blockade in older patients with diabetes and hypertension. N Engl J Med 1999;340:677–84.
  102.  
  103. Pepine CJ, Handberg EM, Cooper-DeHoff RM, et al. A calcium antagonist vs a non-calcium antagonist hypertension treatment strategy for patients with coronary artery disease. The International Verapamil-Trandolapril Study (INVEST): a randomized controlled trial. JAMA 2003;290:2805–16.
  104.  
  105. Antihypertensive Therapy and Lipid Lowering Heart Attack Trial (ALLHAT) Collaborative Research Group: Major cardiovascular events in hypertensive patients randomized to doxazosin vs chlorthalidone: the Antihypertensive and Lipid-Lowering Treatment to Prevent Heart Attack Trial (ALLHAT). JAMA 2000;283:1967–75.
  106.  
  107. Widimský J jr, Cífková R, Špinar J. Doporučení diagnostických a léčebných postupů u arteriální hypertenze – verze 2007. Doporučení České společnosti pro hypertenzi. Cor Vasa 2008;50:K5–22.
  108.  
  109. Zanchetti A, Hansson L, Dahlöf B, et al. Benefit and harm of low-dose aspirin in well-treated hypertensives at different baseline cardiovascular risk. J Hypertens 2002;20:2301–7  

Celý článek je dostupný jen pro předplatitele časopisu


Přihlášení

 

Předplatné

Více o předplatném

 
 
 
Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?
Jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili jsem osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou vydávat léčivé přípravky.

Potvrzuji, že jsem se seznámil/a s definicí odborník
dle zákona č. 40/1995 Sb.
Potvrzuji, že jsem se seznámil/a s riziky, jimž se jiná osoba než odborník vystavuje, vstoupí-li na stránky určené pro odborníky