Postavení liraglutidu v léčbě diabetes mellitus

Číslo: 1 / 2011 (Obsah)
Rubrika: Farmakoterapeutické postupy
Obor: Diabetologie
Autoři: Prof. MUDr. Martin Haluzík, DrSc.
Autoři - působiště: III. interní klinika 1. LF UK a VFN, Praha

Souhrn

Úvod

Výskyt diabetes mellitus (DM) 2. typu setrvale stoupá prakticky ve všech vyspělých zemích světa včetně České republiky.1 Dosavadní léčebné přístupy jsou úspěšné pouze částečně, hledají se proto další možnosti ovlivnění tohoto onemocnění. Klasicky se uvádí, že DM 2. typu vzniká při kombinaci dvou základních patofyziologických mechanismů – periferní a centrální inzulinové rezistence a poruchy sekrece inzulinu, jež není schopna kompenzovat jeho zvýšenou potřebu a snížené působení v důsledku inzulinové rezistence.2 Teprve v posledních letech – po objevu a potvrzení existence inkretinového efektu (viz dále) – je větší důraz kladen na další poruchy endokrinní pankreatické sekrece u diabetiků. Tyto defekty zahrnují především zvýšenou produkci glukagonu, podílející se na vzniku nadměrné produkce glukózy v játrech, a nedostatečnou stimulaci sekrece inzulinu střevními hormony inkretiny.3 Terapeutické využití ovlivnění inkretinového systému tak představuje zcela nový směr léčby DM 2. typu, jejíž výhodnost mimo jiné spočívá i v tom, že je možné ji velmi dobře kombinovat s dalšími léčebnými přístupy, a dosáhnout tak podstatně lepší kompenzace diabetu.

Definice inkretinů a historie jejich poznávání

Koncept předpokládající, že střevní sliznice produkuje v reakci na stimulaci potravou látky, které stimulují uvolnění hormonů z endokrinního pankreatu vedoucí ke snížení glykemie, je starý více než 100 let. Již od počátku byl pro tyto předpokládané faktory používán pojem inkretiny. Teprve v sedmdesátých letech minulého století, po zavedení radioimunoanalytických metod k měření inzulinu, byl inkretinový koncept přímo potvrzen při srovnání reakce hladin inzulinu na podání glukózy perorálně a intravenózně.4 Bylo zjištěno, že zvýšení hladin inzulinu po perorálním podání glukózy je podstatně výraznější než při podání intravenózním. Tento jev – tedy potenciace vyplavení inzulinu střevními hormony v reakci na příjem potravy – byl nazván inkretinový efekt. V současnosti se předpokládá, že inkretinový efekt je odpovědný za vyloučení až 70 % z celkového množství inzulinu vylučovaného po perorálním podání glukózy.

Celý článek je dostupný jen pro předplatitele časopisu


Přihlášení

 

Předplatné

Více o předplatném

 
 
 
Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?
Jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili jsem osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou vydávat léčivé přípravky.

Potvrzuji, že jsem se seznámil/a s definicí odborník
dle zákona č. 40/1995 Sb.
Potvrzuji, že jsem se seznámil/a s riziky, jimž se jiná osoba než odborník vystavuje, vstoupí-li na stránky určené pro odborníky