Trendy ve farmakoterapii chronické plicní hypertenze

Souhrn

Plicní hypertenze je syndrom charakterizovaný zvýšením tlaku v plicnici. Specifická vazodilatační farmakoterapie se dnes uplatňuje především v léčbě plicní arteriální hypertenze (PAH) a u pacientů s chronickou tromboembolickou plicní hypertenzí (CTEPH), kteří nejsou kandidáty chirurgické léčby nebo u nichž plicní hypertenze přetrvává i po operaci. Velký důraz se v současné době klade na testování léků pro plicní hypertenzi v takových klinických studiích, jejichž výsledky budou spolehlivě vypovídat o ovlivnění klíčových ukazatelů, kterými jsou morbidita, mortalita a kvalita života nemocných. Stávající spektrum léků používaných při specifické léčbě PAH (blokátory kalciových kanálů, prostanoidy, antagonisté endotelinových receptorů, inhibitory fosfodiesterázy- 5) se rozšířilo o riociguat (perorální stimulátor solubilní guanylátcyklázy) a macitentan (duální tkáňově specifický antagonista receptorů pro endotelin). V blízké budoucnosti se v léčbě PAH zřejmě také uplatní selexipag (perorální agonista prostacyklinového receptoru).

CTEPH je u většiny pacientů léčitelná a mnohdy vyléčitelná chirurgickou endarterektomií plicnice (PEA). Potenciálními kandidáty specifické vazodilatační léčby jsou pacienti s inoperabilní CTEPH pro periferní postižení a nemocní s přetrvávající plicní hypertenzí po PEA. V minulosti se v randomizovaných klinických studiích nepodařilo doložit příznivý účinek iloprostu, sildenafilu a bosentanu u těchto nemocných. Prvním lékem, jehož účinnost v této indikaci se podařilo prokázat, je stimulátor solubilní guanylátcyklázy riociguat.

Celý článek je dostupný jen pro předplatitele časopisu