Úpravy dávkování anti-TNF-α léků u pacientů s revmatoidní artritidou v běžné klinické praxi

Číslo: 3 / 2015 (Obsah)
Rubrika: Klinické studie / Klinické studie s komentářem

Souhrn

Mezi anti-TNF-α léky, tedy látky, jejichž mechanismem účinku je inhibice TNF-α, používané v léčbě revmatoidní artritidy pa-tří adalimumab, certolizumab, golimumab, infliximab a etanercept. Účinnost jednotlivých zástupců této dnes hojně využívané lékové skupiny byla hodnocena v řadě klinických studií, v nichž byly sledovány nejrůznější ukazatele. Dosud nemáme jasné a přesvědčivé důkazy, že by některý z těchto léků měl vyšší účinnost než jiný. Některé studie však poukazují na poněkud příznivější bezpečnostní profil etanerceptu.

Obecně platí, že účinnost anti-TNF léčby by měla být hodnocena v pravidelných intervalech, přičemž evropská organizace EULAR (European League Against Rheumatism) jednoznačně doporučuje sledování více ukazatelů aktivity onemocnění. Velmi často se jako tento ukazatel uvádí dosažení remise, která je v současné době definována hodnotou zjednodušeného indexu aktivity onemocnění (DAI – Disease Activity Index) ≤ 3,3. V případě, že je dosaženo požadované terapeutické odpovědi, mělo by se pokračovat v užívání doporučené dávky, nebo se při dobré kontrole onemocnění i pokusit dávku snížit či prodloužit dávkovací interval s cílem snížit riziko nežádoucích účinků i náklady na léčbu. Naopak není-li dosaženo optimální odpovědi, doporučuje se dávku zvýšit, nebo zaměnit podávaný přípravek za jiný.

Každá z uvedených léčivých látek se liší svojí strukturou, a tedy i imunogenitou a pravděpodobností tvorby neutralizačních protilátek, jejichž přítomnost může výrazně ovlivňovat terapeutickou odpověď, a tedy i potřebu eskalace dávky. Z výsledků dosud uskutečněných studií vyplývá nejnižší riziko tvorby protilátek při léčbě etanerceptem (0–18 %), jenž navíc nepůsobí neutralizačně. Vznik protilátek se tak přímo odráží v nákladech, které je třeba vynaložit na léčbu daného pacienta. Ariza a spol. ve své přehledové práci analyzovali 15 intervenčních a observačních studií sledujících potřebu eskalace dávky a uvádějí, že při léčbě infliximabem je třeba výrazně častěji zvýšit dávku (v 53,2 %) v porovnání s etanerceptem (v 17,4 %). Údaje o potřebě změny dávky v běžné klinické praxi se však zejména vzhledem ke konkomitantní léčbě často liší od výsledků dosahovaných v randomizovaných klinických studiích.

Celý článek je dostupný jen pro předplatitele časopisu


Přihlášení

 

Předplatné

Více o předplatném

 
 
 
Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?
Jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili jsem osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou vydávat léčivé přípravky.

Potvrzuji, že jsem se seznámil/a s definicí odborník
dle zákona č. 40/1995 Sb.
Potvrzuji, že jsem se seznámil/a s riziky, jimž se jiná osoba než odborník vystavuje, vstoupí-li na stránky určené pro odborníky