S určitou mírou nadsázky můžeme říci, že historie výzkumu anti-IgE protilátek začíná již ve dvacátých letech minulého století, kdy byly uvedeny první literární prameny o humorální podstatě alergických onemocnění. Objevem Carla Prausnitze a Otto Küstnera v roce 1921 bylo prokázáno, že přenos séra od atopického jedince nealergikovi může zprostředkovat rozvoj místní časné přecitlivělosti na specifický alergen. Avšak až v roce 1966 dva pracovní týmy, Johansson a Bennick a manželé Ishizakovi, identifikovaly hlavní „reagin“ odpovědný za rozvoj alergické kaskády – protilátku IgE. Tím byla zahájena nová kapitola v dějinách alergologie se zaměřením výzkumu na tuto molekulu.
IgE protilátky jsou základním spouštěcím signálem pro rozvoj časné fáze alergické reakce, jejich imunomodulační účinek je však mnohem širší, neboť buněčně receptory pro IgE molekuly jsou v různé denzitě prezentovány téměř na všech imunokompetentních buňkách.
