Lékové interakce antihypertenziv s nesteroidními antirevmatiky

Číslo: 2 / 2005 (Obsah)
Rubrika: Lékové interakce
Obor: Kardiologie
Autoři: Mgr. Michaela Procházková, MUDr. Tomáš Doležal
Autoři - působiště: Ústav farmakologie 3. LF UK, Praha

Souhrn

Cyklooxygenáza 1 (COX-1) a cyklooxygenáza 2 (COX-2) jsou enzymy, které iniciují první krok při syntéze biologicky významných prostanoidů, jakými jsou prostaglandiny (PG) E2, F2, G2, a I2 a tromboxan A2, což jsou velmi důležité látky, které hrají úlohu u řady fyziologických i patologických procesů v organismu. Mezi tyto procesy patří např. modulace zánětlivého procesu, ochrana gastrointestinálního traktu, hemostáza, angiogeneze, renální hemodynamika.

Úvod

Cyklooxygenáza 1 (COX-1) a cyklooxygenáza 2 (COX-2) jsou enzymy, které iniciují první krok při syntéze biologicky významných prostanoidů, jakými jsou prostaglandiny (PG) E2, F2, G2, a I2 a tromboxan A2, což jsou velmi důležité látky, které hrají úlohu u řady fyziologických i patologických procesů v organismu. Mezi tyto procesy patří např. modulace zánětlivého procesu, ochrana gastrointestinálního traktu, hemostáza, angiogeneze, renální hemodynamika.

Léky inhibující aktivitu obou těchto izoenzymů cyklooxygenázy – nesteroidní antirevmatika (NSA) – jsou hojně využívány k léčbě akutních bolestí, zánětlivých stavů, horečky, osteoartrózy nebo revmatoidní artritidy. Nejen dlouhodobá, ale i krátkodobá léčba pomocí nesteroidních antirevmatik může být spojena s výskytem nežádoucích účinků, které mohou být různě závažné. Jedná se především o gastrointestinální ulcerace a jejich možné komplikace (krvácení z horní části gastrointestinálního traktu, obstrukce, perforace). NSA gastropatie patří k epidemiologicky nejzávažnějším a zároveň i nejčastějším nežádoucím účinkům NSA. Mezi další možné nežádoucí účinky při podávání NSA patří poruchy renálních funkcí a možné ovlivnění krevního tlaku.

Prostaglandiny jsou v ledvinách důležitými mediátory cévního tonu, rovnováhy solí a vody a uvolňování reninu. V ledvinách jsou tvořeny PGI2, PGE2 a v menším množství i PGF. Prostaglandiny produkované kůrou ledvin ovlivňují intrarenální vaskulární rezistenci, renální sekreci, průtok krve ledvinami, glomerulární filtraci a uvolňování reninu. Prostaglandiny tvořené ve dřeni ledvin pak ovlivňují především exkreci sodíku a draslíku. Za fyziologických podmínek nehrají prostaglandiny hlavní roli při udržování renálního a glomerulárního průtoku – jejich úloha se však výrazně zvyšuje, dojde-li ke stimulaci vazokonstrikčního systému. Působením renálních prostaglandinů se oslabí vliv vazokonstrikčních látek na krevní průtok ledvinami a tím je zachována úroveň glomerulární filtrace. Vazokonstrikčně působící látky však zároveň stimulují produkci renálních prostaglandinů a vytvářejí zpětnou vazbu mezi vazokonstriktory a prostaglandiny. Mezi vazokonstrikčními látkami a produkovanými renálními prostaglandiny tak existuje rovnováha, která je dána vyváženým působením látek s vazokonstrikčními účinky (angiotenzin II, vazopresin, noradrenalin) a látek s vazodilatačními účinky (PGI2 a PGE2). [1] V posledních dvou desetiletích se zvýšil zájem o prozkoumání možné lékové interakce mezi NSA a antihypertenzivy. NSA mohou zhoršovat farmakologicky korigovanou hypertenzi. Tento účinek NSA lze vysvětlit jejich vlivem na retenci tekutin a sníženou produkci vazodilatačních prostaglandinů. Produkce reninu je stimulována PGI2 a PGE2. Při supresi tvorby prostaglandinů, která je indukována podáním NSA, tak dochází ke snížení tvorby reninu a mírnému snížení produkce aldosteronu. [1] V několika případech byl zaznamenán vznik hypertenzní krize, např. po užití piroxicamu nebo indometacinu u pacientů, u kterých byla doposud hypertenze uspokojivě léčena. [2,3] V poslední době bylo provedeno mnoho klinických studií a několik velkých observačních studií, které zkoumaly interakci těchto dvou skupin léčiv.


Obrázek č. 1

ft

Fyziologické a patofyziologické úlohy prostaglandinů v ledvinách

Prostaglandiny mající vztah k COX-1 jsou do velké míry zodpovědné za zachování integrity gastrointestinální mukózy, adhezi krevních destiček, mají úlohu při kontrole renální hemodynamiky a glomerulární filtrace. Prostaglandiny se vztahem k COX-2 ovlivňují exkreci vody a solí. Obě izoformy cyklooxygenázy se v ledvinách vyskytují konstitutivně. COX-1 se nachází v glomerulu a aferentní arteriole, zatímco COX-2 se vyskytuje v podocytech, v tlusté části vzestupného raménka Henleovy kličky, v macula densa a aferentní arteriole (obrázek 1). [4,5]

Tato odlišná místa distribuce obou izoforem korelují s rozdílnými účinky COX-1 a COX-2 na renální funkce. Prostaglandiny produkované COX-1 primárně ovlivňují renální homeostázu a způsobují vazodilataci, snižují renální rezistenci a zvyšují perfuzi ledvin. Naopak prostaglandiny produkované COX-2 mají diuretický a natriuretický účinek. Renální syndromy, které jsou spojeny s užíváním neselektivních NSA či COX-2-selektivních inhibitorů (koxibů) mohou být buď závislé na prostaglandinech (funkční), nebo nezávislé na prostaglandinech (anatomické).

Jak ukazuje obrázek 2, renální syndromy způsobené neselektivními NSA a koxiby mohou být rozděleny podle svého účinku na PGE2 a PGI2. [6] Zatímco PGI2 ve většině případů ovlivňuje renální homeostázu, PGE2 a PGD2 způsobují dilataci renálního řečiště, snižují renální rezistenci a zvyšují perfuzi ledvin. [7] U jedinců s normálními renálními funkcemi nehrají prostaglandiny dominantní fyziologickou úlohu v udržování renálního průtoku; PGE2 a PGI2 se tedy účastní na udržování úrovně glomerulární filtrace jen minimálně. [7] Avšak u pacientů s porušenou renální hemodynamikou (snížený cirkulující objem) ledviny syntetizují vazodilatačně působící prostaglandiny, které udržují renální perfuzi. [8] Tyto prostaglandiny mají pak ve velké míře vliv na glomerulární filtraci. Jestliže je produkce PGI2 blokována, výsledkem může být hyperkalemie a akutní renální selhání. Blokování produkce PGE2 může způsobit edém, zvýšení krevního tlaku, nárůst hmotnosti a v některých případech až srdeční selhání. [6]

Renální účinky NSA

Frekvence renálních vedlejších nežádoucích účinků v souvislosti s NSA je nízká – udává se, že se objevují u 1–5 % pacientů užívajících NSA. [9] Nejčastěji dochází ve spojitosti s užíváním NSA ke snížení krevního průtoku ledvinami, snížení glomerulární filtrace a k redukci exkrece sodíku a draslíku, což se může projevit retencí tekutin, edémem, hypertenzí a hyperkalemií.

V jedné dvojitě zaslepené, placebem kontrolované studii 36 zdravých starších osob (ve věku mezi 59 a 80 lety), kteří měli pravidelný příjem sodíku, byl sledován vliv rofecoxibu (50 mg denně) a indometacinu (80 mg 3x denně) na renální funkce. Léčba byla podávána po dobu dvou týdnů. Krevní tlak ani tělesná hmotnost se signifikantně nezměnily ani u jedné ze sledovaných skupin. Přechodné snížení exkrece sodíku bylo pozorováno ve skupinách užívajících rofecoxib a indometacin přibližně ve stejné míře, s návratem sodíkové exkrece k výchozí hodnotě třetí den terapie. Glomerulární filtrace, hodnocená pomocí clearance kreatininu, se po dvou týdnech podávání indometacinu signifikantně snížila, avšak zůstávala beze změny u pacientů užívajících rofecoxib či placebo. [10]

Podobné výsledky byly zaznamenány ve studii, která zkoumala renální účinky celecoxibu a naproxenu. [11] Do této studie bylo zařazeno 29 zdravých starších osob ve věku od 65 do 85 let. Pacienti užívali buď celecoxib (200 mg 2x denně po dobu 5 dnů a následně pak dávku 400 mg 2x denně také po dobu 5 dnů), nebo naproxen (500 mg 2x denně po dobu 10 dnů). V této studii bylo zjištěno malé, přechodné snížení exkrece sodíku. Toto snížení bylo pozorováno u obou skupin podávaných léčiv. Glomerulární filtrace byla snížena u pacientů užívajících naproxen (pokles byl pozorován po první dávce, přičemž signifikantní byl od šestého dne terapie a přetrvával až do konce studie). Při podávání celecoxibu nebylo zaznamenáno žádné ovlivnění glomerulární filtrace.

Na základě údajů z těchto studií, provedených se zdravými dospělými s pravidelným příjmem sodíku, můžeme říci, že léčba specifickými inhibitory COX-2 má podobné účinky na exkreci sodíku jako léčba tradičními NSA. Zatímco tradiční NSA snižují také glomerulární filtraci, léčba koxiby nemá na úroveň glomerulární filtrace u zdravých osob žádný vliv.

Další provedené studie s koxiby však přinesly poněkud odlišné výsledky. Rossat [12] zkoumal renální účinky celecoxibu a naproxenu u 40 zdravých mladých mužů (ve věku od 18 do 35 let), kteří byli randomizováni do několika skupin. V jedné skupině byl podáván celecoxib (200 nebo 400 mg 2x denně), v další naproxen 500 mg 2x denně a v další placebo po dobu 7 dnů. Účastnící studie dodržovali dietu s nízkým obsahem sodíku, a to od 5. dne před začátkem podávání léků a po celou dobu studie. Selektivní inhibice COX-2 způsobená celecoxibem měla za výsledek větší retenci sodíku a draslíku, a to ve větší míře, než tomu bylo u naproxenu. Při dávce 400 mg 2x denně celecoxib dočasně snižoval úroveň glomerulární filtrace a průtok ledvinami. Tyto účinky však nebyly pozorovány ve skupině pacientů, kterým byl podáván naproxen. Selektivní inhibice COX-2 způsobila větší zadržování sodíku a draslíku v organismu oproti neselektivním NSA u pacientů, kteří měli omezený příjem sodíku ve stravě. Na rozdíl od neselektivních NSA však vysoké dávky celecoxibu dočasně, ale signifikantně snížily rychlost glomerulární filtrace a efektivní průtok ledvinami.

V jiné studii 71 pacientů s renální insuficiencí užívalo buď celecoxib (200 mg 2x denně), nebo naproxen (500 mg 2x denně), nebo placebo po dobu 7 dnů. Po sedmi dnech léčby došlo ke statisticky signifikantnímu snížení glomerulární filtrace u pacientů kterým byl podáván celecoxib, a u pacientů, kteří užívali naproxen. Exkrece sodíku byla výrazně snížena u obou léčených skupin.

Antihypertenziva a ledviny

Antihypertenziva mají různý účinek na renální hemodynamiku a tubulární funkce. Blokátory vápníkových kanálů a inhibitory ACE jsou specifické v tom smyslu, že mohou zvyšovat glomerulární filtraci a průtok ledvinami u hypertenzních pacientů. Obě výše jmenované skupiny léků jsou charakteristické tím, že zabraňují retenci solí, neboť mají inhibiční vliv na tubulární reabsorpci sodíku. Zároveň bylo dokázáno, že inhibitory ACE chrání před vznikem glomerulosklerózy v různých experimentálních modelech renální insuficience. Významné je také to, že se objevují důkazy o jejich výrazném příznivém vlivu na renální funkce u pacientů, kteří trpí hypertenzí, mírnou chronickou renální insuficiencí a diabetem. Bylo dokázáno, že také blokátory vápníkových kanálů znamenají přínos, neboť omezují progresi ledvinných onemocnění, avšak nebylo u nich prokázáno zlepšení glomerulární sklerózy ani snížení proteinurie.

V současné době jsou inhibitory ACE nejvýhodnějšími léky ve smyslu zamezení vývoje renálních onemocnění. [13]


Obrázek č. 2

ft

Současné užívání NSA a antihypertenziv

Neselektivní NSA mohou indukovat na dávce závislou retenci tekutin a zvýšení krevního tlaku u některých pacientů. Pokles renálního průtoku závislý na věku je výrazněji patrný u hypertoniků.

V různých studiích selektivních a neselektivních NSA bylo v populaci pozorováno zvýšení krevního tlaku průměrně o 3–5 mm Hg.

V první metaanalýze, která zahrnovala celkem 1 324 pacientů (43 % žen), bylo celkem 1 213 (92 %) hypertenzních pacientů, kteří užívali antihypertenziva. Pacienti s těžkou hypertenzí nebo s renální insuficiencí nebyly do studie zařazeni. Účastníci studie museli splňovat několik podmínek: užívat některé NSA nebo kyselinu acetylsalicylovou v dávce 1,5 g denně nebo více, léčba musela probíhat nejméně po dobu 24 hodin a u pacientů musel být pravidelně zaznamenáván krevní tlak. Celkové výsledky naznačují, že u normotenzních pacientů užívajících NSA se krevní tlak zvýšil průměrně o 1,12 mm Hg. Naopak u hypertenzních pacientů došlo při užívání NSA ke zvýšení krevního tlaku v průměru o 3,32 mm Hg. U hypertoniků bylo zvýšení krevního tlaku nejvýraznější u indometacinu (4,77 mm Hg), naproxenu (6,1 mm Hg) a piroxicamu (2,86 mm Hg). Avšak po regulaci příjmu solí pouze indometacin (3,6 mm Hg) a naproxen (3,7 mm Hg) způsobovaly klinicky signifikantní zvýšení krevního tlaku, kdežto piroxicam zvyšoval krevní tlak pouze o 0,49 mm Hg. Po podání sulindacu, kyseliny acetylsalicylové, ibuprofenu a placeba bylo pozorováno jen velmi mírné snížení krevního tlaku. [14]

Podobných výsledků bylo dosaženo i v další metaanalýze, do níž bylo zahrnuto celkem 771 pacientů a bylo užíváno devět různých NSA (indometacin však u více než poloviny nemocných) ve standardních dávkovacích schématech s délkou trvání léčby nejméně 1 týden. [15] Jestliže shrneme všechny zúčastněné pacienty, NSA zvýšila krevní tlak v leže o 5,0 mm Hg (95% Cl, 1,2–8,7 mm Hg), avšak analyzujeme-li jednotlivé skupiny, pouze pacienti s kontrolovanou hypertenzí vykazovali statisticky signifikantní zvýšení krevního tlaku o 5,4 mm Hg. Pacienti s normálním krevním tlakem (s užíváním antihypertenziv nebo bez nich) a nekontrolovaní hypertonici prokazovali nesignifikantní zvýšení krevního tlaku. Antihypertenzní účinek β-blokátorů byl signifikantně omezený, s průměrem navýšení krevního tlaku o 6,2 mm Hg (95% Cl, 1,0–11,4 mm Hg) při současném podávání NSA. Ve všech studiích NSA zvyšovala krevní tlak, naproxen, indometacin a ibuprofen v největší míře. U kyseliny acetylsalicylové a sulindacu byl prokázán pouze minimální účinek na krevní tlak. Kyselina tiaprofenová, diclofenac, naproxen a flurbiprofen ovlivňovaly krevní tlak pouze středně.

Pro objasnění vlivu NSA na krevní tlak u starších pacientů byly nedávno provedeny dvě epidemiologické studie. Gurwitz [16] publikoval kontrolovanou studii, do níž bylo zařazeno 9 411 pacientů (věk 65 let a více), kteří nově začali užívat antihypertenziva, a stejný počet (9 629) osob bez antihypertenzivní medikace. Odds ratio pro zahájení antihypertenzní terapie pro pacienty užívající NSA v porovnání s těmi, kteří NSA neužívali, bylo 1,66 (95% Cl, 1,54–1,8). Pacienti, kteří užívali vysoké dávky NSA, měli vysoké riziko zvýšení krevního tlaku v počátcích antihypertenzní terapie v porovnání s pacienty, kteří užívali pouze nízké dávky NSA (1,55 vs 1,82).

Podobných výsledků bylo dosaženo i ve studii Johnsona, [17] do níž bylo zařazeno 2 805 pacientů starších než 60 let. Do studie byli zahrnuti jak pacienti s normálním krevním tlakem, tak hypertonici, 26 % pacientů užívalo NSA. Užívání NSA signifikantně predikovalo přítomnost hypertenze – s terapií NSA bylo spojeno 28,6% riziko hypertenze.

Do studie VIGOR [18] bylo zařazeno celkem 8 076 pacientů s revmatoidní artritidou, kteří byli randomizováni k léčbě naproxenem (500 mg 2x denně), nebo rofecoxibem (50 mg jednou denně). V této studii mimo jiné došlo i k rozvoji hypertenze u většího počtu pacientů ve skupině léčené rofecoxibem než ve skupině užívající naproxen. Rofecoxib zvyšoval systolický a diastolický krevní tlak v průměru o 4,6 a 1,7 mm Hg oproti zvýšení u naproxenu o 1,0 a 0,1 mm Hg. V téže studii činila incidence renálních nežádoucích účinků 1,2 % ve skupině rofecoxibu a 0,9 % ve skupině naproxenu.

Diuretika

Byla provedena celá řada studií, které zkoumaly interakci NSA a diuretik. [19-27] NSA zpravidla interagují s diuretiky tím způsobem, že potlačují jejich natriuretickou aktivitu. [28] To může vést ke zvyšování tělesné hmotnosti a k zeslabení antihypertenzního účinku. NSA jsou schopná inhibovat zvýšenou aktivitu reninu, která nastává po užití diuretik. [22-24,28] Tento účinek může vysvětlovat zvýšenou koncentraci sodíku, která byla pozorována po užívání NSA.

Beta-blokátory

Nesčetné studie dokumentovaly zeslabení antihypertenzního účinku β-blokátorů nesteroidními antirevmatiky. [19,25,26,29-33] Jako vysvětlení tohoto účinku se nabízejí dva mechanismy: [25,31,32] zvýšení koncentrací cirkulujících prostaglandinů může mít vliv na hypotenzní účinek β-blokátorů, dále pak β-blokátory mají schopnost potlačovat aktivitu reninu. Společné podávání s NSA tedy může zeslabit syntézu vazodilatačního prostaglandinu a omezit antihypertenzní složku související se snížením koncentrace reninu. [28]

Vazodilatancia

Bylo ukázáno, že hydralazin zvyšuje syntézu prostaglandinů. [28,34] Pouze několik prací však zkoumalo interakci mezi NSA a přímými vazodilatancii, přičemž většina těchto studií neprokázala žádné signifikantní změny v hypotenzním účinku vazodilatancií, ačkoliv některé studie odhalily snížení hypotenzního účinku hydralazinu po užití NSA. [28;35-37]


Obrázek č. 3

ft

Inhibitory ACE

Inhibitory ACE blokují syntézu angiotenzinu II a snižují produkci aldosteronu. Kromě toho zvyšují koncentraci bradykininu, což napomáhá uvolňování prostaglandinů. Několik studií zkoumalo interakce mezi inhibitory ACE a NSA. [38-43] Většina studií prokázala, že inhibitory ACE snižují krevní tlak a způsobují signifikantní zvýšení koncentrace reninu a exkrece prostaglandinu. Tyto změny mohou být zrušeny po podání indometacinu, ale ne (nebo minimálně) po podání sulindacu. V jedné studii například kombinace enalaprilu a indometacinu u hypertenzních pacientů přinesla zvýšení arteriálního tlaku o 5,5 mm Hg. [43] Je pozoruhodné, že působení NSA na hypotenzní účinek inhibitorů ACE bylo nejvíce patrné u pacientů s nízkou aktivitou reninu. [42]

Sartany

V šestitýdenní multicentrické studii byl sledován vliv indometacinu na antihypertenzní účinek losartanu a captoprilu pomocí 24hodinového ambulantního monitorování krevního tlaku. Indometacin (75 mg denně) podávaný současně po dobu jednoho týdne významně oslabil antihypertenzní účinnost losartanu (o 2,2 mm Hg; p < 0,05) i captoprilu (o 2,7 mm Hg; p < 0,001). [44]

Blokátory vápníkových kanálů

Blokátory vápníkových kanálů indukují natriurézu a diurézu, což může být jednou z příčin jejich hypotenzní aktivity. [45,46] U osob s normálním krevním tlakem ani u hypertoniků nebyly zaznamenány žádné změny v hypotenzním účinků blokátorů vápníkových kanálů, jestliže byly podávány společně s indometacinem nebo kyselinou acetylsalicylovou. [33,41,48,48] Ve studii pacientů s hypertenzí, kteří užívali nifedipin, byla renální exkrece prostaglandinů po podání indometacinu signifikantně snížena, zatímco hypotenzní účinek nifedipinu nebyl ovlivněn. [48] V jiné studii u hypertoniků byly koncentrace prostaglandinu E2 v plazmě a 24hodinová exkrece sodíku signifikantně sníženy po podání indometacinu, ale koncentrace reninu zůstala nezměněna. [41]

Alfa-blokátory

Prazosin zvyšuje syntézu PGI2 a PGE2. NSA tak mohou zeslabovat vazodilatační účinek α1-blokátorů. Ačkoliv v osmihodinové studii bylo prokázáno, že indometacin zeslabuje hypotenzní účinek prazosinu u dobrovolníků s normálním krevním tlakem, klinické studie, které by potvrdily interakci mezi NSA a α1-blokátory, dosud chybějí.

Centrálně působící látky

Studie se zvířaty ukázaly, že clonidin může zvyšovat syntézu prostaglandinů v srdci, mozku a ledvinách potkanů a velké množství NSA může snížit hypotenzní účinek guanfacinu. Žádné klinické studie však nezkoumaly interakci mezi NSA a centrálními α2-agonisty, ani s jinými centrálně působícími látkami.

Závěr

Nesteroidní antirevmatika jsou dnes široce požívanou skupinou léčiv, jež jsou dostupná i bez lékařského předpisu. Významná část populace ve vyšším věku je také pro hypertenzi léčena antihypertenzivy. Pravděpodobnost kombinace těchto dvou lékových skupin u jednoho pacienta je proto vysoká a její rizikovost bývá často podceňována. Nedochází sice k akutním příznakům manifestujícím tuto interakci, jako je tomu v případě NSA gastropatie, ale dlouhodobě se oslabuje či dokonce ruší účinek antihypertenziv a nemocný je vystaven zvýšenému kardiovaskulárnímu riziku. Nejnovější studie dokládají, že při kombinaci s NSA dochází ke zhoršení kompenzace hypertenze a k poklesu renálních funkcí a zvyšuje se riziko hospitalizace. Ve studii case-control (případů a kontrol) vedlo u uživatelů inhibitorů ACE přidání NSA k více než zdvojnásobení rizika hospitalizace pro renální insuficienci (odds ratio [OR]: 2,2; 95% CI: 1,1–4,5). U osob starších než 70 let bylo toto riziko ještě vyšší (OR: 2,7; 95% CI: 1,0–7,2), a u těch, kteří dostali tři předpisy NSA v uplynulých 90 dnech, bylo dokonce sedminásobné (OR: 7,1; 95% CI: 1,8–28,7). [49]

Je zřejmé, že před zahájením podávání NSA je třeba pacienty stratifikovat podle gastrointestinálního, kardiovaskulárního a také renálního rizika. Začínají být poměrně dobře definovány rizikové skupiny, u kterých je vhodné se NSA vyhnout nebo volit co nejnižší dávky po co nejkratší dobu.

Literatura

     
  1. Schlondorf D. Renal prostaglandin synthesis: sites of production and specific actions of prostaglandin‘s. Am J Med 1986;81:1–11.  
  2.  
  3. Mousavy SM. Indomethacin induces hypertensive crisis in preeclampsia irrespective of prior antihypertensive drug therapy. Am J Obstet Gynecol 1991;165:1577.  
  4.  
  5. Oates JA. Antagonism of antihypertensive drug therapy by nonsteroidal anti-inflammatory drugs. Hypertension 1988;11:II4–6.  
  6.  
  7. Nantel   F, Meadows E, Denis D, Connolly B, Metters KM, Giaid A.   Immunolocalization of cyclooxygenase-2 in the macula densa of human   elderly. FEBS Lett 1999;457:475–7.  
  8.  
  9. Schnermann J, Briggs JP. The macula densa is worth its salt. J Clin Invest 1999;104:1007–1009.  
  10.  
  11. Brater DC. Effects of nonsteroidal anti-inflammatory drugs on renal function: focus on cyclooxygenase-2 selective inhibition. Am J Med 1999;107(Suppl 6A):65–71.  
  12.  
  13. Weir MR FL. Weighing the renal effects of NSAIDs and COX-2 inhibitors. Clinical Dilemmas 2000;1:3–12.  
  14.  
  15. Patrono C, Dunn MJ. The clinical significance of inhibition of renal prostaglandin synthesis. Kidney Int 1987;32:1–12.  
  16.  
  17. Whelton A, Hamilton CW. Nonsteroidal anti-inflammatory drugs: effects on kidney function. J Clin Pharmacol 1991;31:588–98.  
  18.  
  19. Catella-Lawson   F, McAdam B, Morrison BW, et al. Effects of specific inhibition of   cyclooxygenase-2 on sodium balance, hemodynamics, and vasoactive   eicosanoids. J Pharmacol Exp Ther 1999;289:735–41.  
  20.  
  21. Whelton A. Effects of celecoxib and naproxen on renal function in the elderly. J Am Soc Nephrol 1999;10:92.  
  22.  
  23. Rossat   J, Maillard M, Nussberger J, Brunner HR, Burnier M. Renal effects of   selective cyclooxygenase-2 inhibition in normotensive salt-depleted   subjects. Clin Pharmacol Ther 1999;66:76–84.  
  24.  
  25. Schlueter WA, Batlle DC. Renal effects of antihypertensive drugs. Drugs 1989;37:900–25.  
  26.  
  27. Pope JE, Anderson JJ, Felson DT. A meta-analysis of the effects of nonsteroidal anti-inflammatory drugs on blood pressure. Arch Intern Med 1993;153:477–84.  
  28.  
  29. Johnson AG, Nguyen TV, Day RO. Do nonsteroidal anti-inflammatory drugs affect blood pressure? A meta-analysis. Ann Intern Med 1994;121:289–300.  
  30.  
  31. Gurwitz   JH, Avorn J, Bohn RL, Glynn RJ, Monane M, Mogun H. Initiation of   antihypertensive treatment during nonsteroidal anti-inflammatory drug   therapy. JAMA 1994;272:781–6.  
  32.  
  33. Johnson AG, Simons   LA, Simons J, Friedlander Y, McCallum J. Non-steroidal   anti-inflammatory drugs and hypertension in the elderly: a   community-based cross-sectional study. Br J Clin Pharmacol 1993;35:455–9.  
  34.  
  35. Bombardier   C, Laine L, Reicin A et al. Comparison of upper gastrointestinal   toxicity of rofecoxib and naproxen in patients with rheumatoid   arthritis. VIGOR Study Group. N Engl J Med 2000;343:1520–8.  
  36.  
  37. Davies JG, Rawlins DC, Busson M. Effect of ibuprofen on blood pressure control by propranolol and bendrofluazide. J Int Med Res 1988;16:173–81.  
  38.  
  39. Gerber JG, LoVerde M, Byyny RL, Nies AS. The antihypertensive efficacy of hydrochlorothiazide is not prostacyclin dependent. Clin Pharmacol Ther 1990;48:424–30.  
  40.  
  41. Hollifield JW. Failure of aspirin to antagonize the antihypertensive effect of spironolactone in low-renin hypertension. South Med J 1976;69:1034–6.  
  42.  
  43. Koopmans   PP, Thien T, Gribnau FW. Influence of non-steroidal anti-inflammatory   drugs on diuretic treatment of mild to moderate essential hypertension.   Br Med J 1984;289:1492–4.  
  44.  
  45. Koopmans PP, Kateman WG,   Tan Y, van Ginneken CA, Gribnau FW. Effects of indomethacin and   sulindac on hydrochlorothiazide kinetics. Clin Pharmacol Ther 1985;37:625–8.  
  46.  
  47. Koopmans   PP, Thien T, Thomas CM, Van den Berg RJ, Gribnau FW. The effects of   sulindac and indomethacin on the anti-hypertensive and diuretic action   of hydrochlorothiazide in patients with mild to moderate essential   hypertension. Br J Clin Pharmacol 1986;21:417–23.  
  48.  
  49. Watkins   J, Abbott EC, Hensby CN, Webster J, Dollery CT. Attenuation of   hypotensive effect of propranolol and thiazide diuretics by   indomethacin. Br Med J 1980;281:702–5.  
  50.  
  51. Wong DG,   Spence JD, Lamki L, Freeman D, McDonald JW. Effect of non-steroidal   anti-inflammatory drugs on control of hypertension by beta-blockers and   diuretics. Lancet 1986;1:997–1001.  
  52.  
  53. Wright JT,   McKenney JM, Lehany AM, Bryan DL, Cooper LW, Lambert CM. The effect of   high-dose short-term ibuprofen on antihypertensive control with   hydrochlorothiazide. Clin Pharmacol Ther 1989;46:440–4.  
  54.  
  55. Sahloul   MZ, al Kiek R, Ivanovich P, Mujais SK. Nonsteroidal anti-inflammatory   drugs and antihypertensives. Cooperative malfeasance. Nephron 1990;56:345–52.  
  56.  
  57. Abate   MA, Layne RD, Neely JL, D'Alessandri R. Effect of naproxen and sulindac   on blood pressure response to atenolol. DICP 1990;24:810–3.
  58.  
  59. Abate MA, Neely JL, Layne RD, D'Alessandri R. Interaction of indomethacin and sulindac with labetalol. Br J Clin Pharmacol 1991;31:363–6.  
  60.  
  61. Durao   V, Prata MM, Goncalves LM. Modification of antihypertensive effect of   beta-adrenoceptor-blocking agents by inhibition of endogenous   prostaglandin synthesis. Lancet 1977;2:1005–7.  
  62.  
  63. Reuse   C, Leeman M, Degaute JP, Abramowicz M, Prost JF, Naeije R. Preserved   renal perfusion during beta blockade by tertatolol with and without   cyclooxygenase inhibition in normal humans. J Clin Pharmacol 1988;28:312–6.  
  64.  
  65. Webster J, Petrie JC, McLean I, Hawksworth GM. Flurbiprofen interaction with single doses of atenolol and propranolol. Br J Clin Pharmacol 1984;18:861–6.  
  66.  
  67. MacFarlane LL, Orak DJ, Simpson WM. NSAIDs, antihypertensive agents and loss of blood pressure control. Am Fam Physician 1995;51:849–56.  
  68.  
  69. Cinquegrani MP, Liang CS. Indomethacin attenuates the hypotensive action of hydralazine. Clin Pharmacol Ther 1986;39:564–70.  
  70.  
  71. Dyer   RD, Huttner JJ, Tan SY, Mulrow PJ. Prostaglandin synthesis by vascular   smooth muscle cells is stimulated by bradykinin, prazosin and   hydralazine. Prog Lipid Res 1981;20:557–60.  
  72.  
  73. Jackson SH, Pickles H. Indomethacin does not attenuate the effects of hydralazine in normal subjects. Eur J Clin Pharmacol 1983;25:303–5.  
  74.  
  75. Guazzi   MD, Campodonico J, Celeste F, et al. Antihypertensive efficacy of   angiotensin converting enzyme inhibition and aspirin counteraction. Clin Pharmacol Ther 1998;63:79–86.  
  76.  
  77. Moore   TJ, Crantz FR, Hollenberg NK, et al. Contribution of prostaglandins to   the antihypertensive action of captopril in essential hypertension. Hypertension 1981;3:168–73.  
  78.  
  79. Oparil   S, Horton R, Wilkins LH, Irvin J, Hammett DK. Antihypertensive effect   of enalapril in essential hypertension: role of prostacyclin. Am J Med Sci 1987;294:395–402.  
  80.  
  81. Polonia   J, Boaventura I, Gama G, et al. Influence of non-steroidal   anti-inflammatory drugs on renal function and 24h ambulatory blood   pressure-reducing effects of enalapril and nifedipine gastrointestinal   therapeutic system in hypertensive patients. J Hypertens 1995;13:925–31.  
  82.  
  83. Quilley   J, Duchin KL, Hudes EM, McGiff JC. The antihypertensive effect of   captopril in essential hypertension: relationship to prostaglandins and   the kallikrein-kinin system. J Hypertens 1987;5:121–8.  
  84.  
  85. Salvetti A, Abdel-Haq B, Magagna A, Pedrinelli R. Indomethacin reduces the antihypertensive action of enalapril. Clin Exp Hypertens 1987;9:559–67.  
  86.  
  87. Conlin   PR, Moore TJ, Swartz SL, et al. Effect of indomethacin on blood   pressure lowering by captopril and losartan in hypertensive patients. Hypertension 2000;36:461–5.  
  88.  
  89. Krishna GG, Riley LJ, Jr., Deuter G, Kapoor SC, Narins RG. Natriuretic effect of calcium-channel blockers in hypertensives. Am J Kidney Dis 1991;18:566–72.  
  90.  
  91. Krusell   LR, Jespersen LT, Schmitz A, Thomsen K, Pedersen OL. Repetitive   natriuresis and blood pressure. Long-term calcium entry blockade with   isradipine. Hypertension 1987;10:577–81.  
  92.  
  93. Hardy   BG, Bartle WR, Myers M, Bailey DG, Edgar B. Effect of indomethacin on   the pharmacokinetics and pharmacodynamics of felodipine. Br J Clin Pharmacol 1988;26:557–62.  
  94.  
  95. Salvetti A, Pedrinelli R, Magagna A, Stornello M, Scapellato L. Calcium antagonists: interactions in hypertension. Am J Nephrol 1986;6(Suppl 1):95–9.  
  96.  
  97. Bouvy   ML, Heerdink ER, Hoes AW, Leufkens HG. Effects of NSAIDs on the   incidence of hospitalisations for renal dysfunction in users of ACE   inhibitors. Drug Saf 2003;26:983–9.  
  98.  
  99. Barkin RL, Buvanendran A. Focus on the COX-1 and COX-2 agents: renal events of nonsteroidal and anti-inflammatory drugs-NSAIDs. Am J Ther 2004;11:124–9.  

Celý článek je dostupný jen pro předplatitele časopisu


Přihlášení

 

Předplatné

Více o předplatném

 
 
 
Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?
Jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili jsem osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou vydávat léčivé přípravky.

Potvrzuji, že jsem se seznámil/a s definicí odborník
dle zákona č. 40/1995 Sb.
Potvrzuji, že jsem se seznámil/a s riziky, jimž se jiná osoba než odborník vystavuje, vstoupí-li na stránky určené pro odborníky